Bylo nebylo kdesi v Glimmerbrooku

Toho večera došlo ještě k jedné události, která měla ovlivnit životy členů rodiny Foxových. V magií opředeném městečku Glimmerbrook, skrytém kouzly před zraky prostých simíků, se nic netušící mladý kouzelník povaloval ve svém malém domku, který nedávno po smrti své babičky zdědil. Cítil se tu bez ní zvláštně, byla jeho jedinou příbuznou a její smrt byla opředena tajemstvím, které mu nedalo spát. Rozhodně nezemřela kvůli špatnému smíchání ingrediencí v lektvaru jak si myslela většina kouzelníků, Robin věděl, že Agnes si zakládala na preciznosti a v přípravě kouzelných lektvarů byla jednou z nejlepších. Jeho jediným spolubydlícím a přítelem byla v tu chvíli babičky kočka Aurora. Agnes jí kdysi kouzlem stvořila z polární záře, která se jednoho mrazivého dne zjevila na obloze Glimmerbrooku. Na jejím černočerném kožíšku, který byl temný jako tehdejší noc, se míhaly odlesky polární záře, které tančili po jejím kožíšku. Bylo to vskutku magické stvoření. "Tak jsme si tu zbyly jen mi dva.." pohlédl Robin sklesle na zvířátko, které k němu vyskočilo na pohovku. Nevěděl co dál, jeho život byl najednou prázdný a beze smyslu. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Neochotně se zvedl a otevřel dveře vyšší čarodějce. "Co tady děláš?" zeptal se příchozí siminky s černo-zelenými vlasy spletenými do dlouhých svázaných copů. "Taky tě ráda vidím!" odvětila rýpavě. "Ty nikdy nepřijdeš jen tak, Glindo.." oplatil jí rýpnutí. "Bohužel máš pravdu, nejdu jen tak. Starší chtějí abys našel tu dívku o které všichni mluví a přivedl jí sem." vysvětlila mu stručně důvod svého příchodu. "Cože? Proč zrovna já?" hleděl na ni nechápavě a odmítavě. "Chtějí ti dát šanci prokázat tvé schopnosti a odčinit ten tvůj drobný incident. No tak, dost jsem je přemlouvala aby vybrali tebe.... nechají tě pak zase projít na Dalaran." pohlédla na něj povzbudivě. "V čem je háček?" přimhouřil oči Robin. "Je na Sulani.." ušklíbla se Glinda. "Tak proto se tam nikomu jinému nechce!" bylo hned jasné Robinovi, "Fajn, tak já to zkusím, co bych mohl ztratit.." zavrtěl hlavou odevzdaně. "Dej si pozor, sirény není radno pokoušet, ale už se o ni začali také zajímat, takže musíme jednat." dodala s povzdechem...

Nepovedený útěk

"Pojď dovnitř!" řekl znovu a důrazněji Robin, když se dívka nehýbala. Iris sebrala střípky své odvahy a prudce se otočila. "S tebou nikam nejdu!" procedila mezi zubama, snažila se soustředit na vztek, "Co vlastně čekáš? Že mně jen tak uneseš a pak si spolu u čajíčku pokecáme? Myslíš že jsem tak blbá?" křičela na něj a v tu chvíli se v její ruce začala formovat čistá, zářivá energie. Robin nemeškal ani vteřinu, Iris si všimla že se jeho rty lehce pohybují, rukama pracoval velmi rychle a obratně. Iris na víc nečekala, z pláže si pamatovala co tenhle mladík svede a tak zaútočila. Její útok se bohužel střetl s Robinovým ochranným kouzlem a výboj se vrátil zpět ke své majitelce. "Aaaaaaaach.." padla na kolena Iris. Tohle vážně zabolelo. Seděla tam na mokré zemi a nechápavě hleděla před sebe. Studený déšť jí stékal z vlasů do tváře a šuměl v okolních lesích. Nechápala co se to děje, nevěděla co má dělat, jak si pomoci, co za hrůzy jí chce tenhle podivín udělat a jak by mohla utéct před takovou sílou. Třásla se zimou a strachy, napadaly ji děsivé scénáře toho co by mohlo následovat... Robin přišel blíž, "Myslel jsem to vážně, nic ti tu nehrozí, nemusíš se bát. Slibuji." zopakoval znovu. "Jasně a proto teď sedím na zemi v bolestech?" pohlédla na něj blondýnka. "Promiň ale ty jsi zaútočila, já se jen bránil." rozhodil rukama Robin, "Jsi silnější než já, dokonce silnější než většina ostatních tady... ale neumíš tu sílu správně používat, chtějí ti s tím pomoct. Proto jsem tě měl přivést." pokrčil rameny čaroděj. Iris na něj chvíli hleděla s otevřenou pusou a zpracovávala informace. V hlavě se jí točilo tolik otázek, že nevěděla na kterou se zeptat jako první. "Hele všechno ti vysvětlím, já nebo někdo jiný, ale uvnitř je fakt tepleji a bude se tam příjemněji mluvit..." pohlédl na ni prosebně Robin. Dívka se neochotně zvedla a pomalu se za ním šourala zpátky do domu, měla pocit že jí bolí snad každý pohyb... 

Portál

"Nic to není, nemusíš se bát, průchod portálem nijak nebolí, nic se ti nestane, slibuji." ohlédl se po Iris s úsměvem Robin a prošel skrz. Iris šokovaně zamrkala, když mladík před ní zmizel v jasné záři třpytivého světla. Nechal jí tam samotnou! Mohla by teď utéct, nikdo by jí nebránil, ale nešlo to. Najednou to nešlo. Byla to typická Foxová, maléry přitahovala jako magnet a měla vrozenou a neukojitelnou zvědavost, která jí nedovolila od tohohle obřího neznáma odejít. Musela zjistit co se ukrývá za tím portálem, musela zjistit víc o mladíkovi a jeho schopnostech a chtěla vědět co jí ti "mudrcové" chtějí tak důležitého, že jí sem Robin musel tak naléhavě přivézt. Její předchozí strach už téměř opadl. Chvíli tam přešlapovala a sváděla souboj se svým podvědomím. Stála na okraji skály, kolem protékající řeka se na jejím okraji lámala a masa vody s hlasitým hučením padala dolů. Rozhodla se. Půjde dál! Zhluboka se nadechla a přistoupila blíž. Portál jí připomínal obrovský bublifuk předtím, než do něj fouknete, tenká membrána se táhla od okraje k okraji a míhaly se v ní nádherné, jasné barvy. Přistoupila ještě blíž. Pocítila sílu která ji pomalu začala vtahovat dovnitř. "Tak dobře! Jdeme na to, nebuď posera!" znovu hluboký nádech a dlouhý rázný krok. Oslepila ji jasná záře a cítila se, jakoby procházela mlhou, vzduch kolem se ochladit a byl znatelně vlhčí, ale hned to pominulo a záře opadla. "To je nádhera..." hlesla dívka nevěřícně, když oslnění pominulo. Byla někde úplně jinde, kolem ní se rozprostíralo jasné hvězdné nebe, po kterém se proháněla neuvěřitelně nádherná polární záře. Nic takového nikdy v životě neviděla. "Věděl jsem že neutečeš.." usmál se spokojeně Robin. "Vítej Iris Foxová. Vítej v Dalaranu!" ozval se cizí, ženský hlas, který dívku vytrhl z kochání...

Napětí

Když Iris skončila svou dvouhodinovku s Robinem, vydala se nejdřív domů, pěkně se učesala a namalovala, aby vypadala co nejlépe. Jakmile došla k Reefově chatě, ucítila nervozitu a šimrání v břiše. Zhluboka se nadechla, uklidnila se jak jen to šlo a šla dovnitř. Vůbec nechápala proč je tentokrát tak strašně nervózní, těšila se na tuhle chvíli celý den! Reef seděl u pultu a něco dělal na počítači, "Ahoj.. jen to dopíšu a hned se ti budu věnovat.." pozdravil ji aniž by odtrhl oči od obrazovky. Iris se opřela o zeď vedle něj a čekala. Bylo to jiné. Tentokrát to bylo jiné. Nemohla se toho dojmu zbavit, jakoby bylo ve vzduchu nějaké napětí, nějaká elektřina... cítila se neklidná a nabuzená. Reef dopsal co potřeboval a konečně se otočil k dívce. Nadechl se a chtěl něco říct, ale pak na ni jen chvíli koukal. Vypadala tak skvěle. Iris znervózněla a usmála se, "Co se děje?" zeptala se nechápavě. Reef stále mlčel, ale bylo vidět, že v hlavě mu to pracuje. Pak se najednou zvedl a stoupnul si přímo před ní. Jednou rukou se opřel o zeď vedle dívky. Iris poskočilo srdce. Byl tak blízko. Zase ucítila tu zvláštní elektřinu ale tentokrát silněji, chloupky na jejích rukách se chvěly. Hleděli si do očí a snažili se uhodnout na co ten druhý myslí. Oba se rozmýšleli co říct. "Já tě chci.." špitla po chvíli ticha Iris. Na rovinu bez okolků. "Já tebe.." špitl v odpověď úlevně Reef a pohladil blondýnku po tváři. Palcem jí přitom přejel po rtech. Vteřinu na to se začali líbat. Bylo to silné, Iris nikdy nic takového necítila, měl tak měkké rty... nechtěla přestat. Nikdy. Musela stát na špičkách, protože Reef byl vyšší než ona. Bylo to neuvěřitelně vzrušující. Líbali se dlouho, vzájemně se hladily, po tváři, po zádech.. Pak se Reef najednou sehnul, chytil jí pod zadkem a zvednul. Iris se usmála a kousla do rtu. Zády byla opřená o zeď a nemusela se už k němu natahovat. Pokračovali v líbání. Dlouho. Prsty mu zajížděla do vlasů. Dál nezašli. Nechtěli se o všechno připravit za jeden večer. Byl to nejhezčí a nejvzrušující večer jejího života. Alespoň do té doby... 

Návštěva

Toho večera se radovalo víc osamělých srdcí. K domu Foxových dorazila očekávaná návštěva. Eliotovi v kapse zavrněl telefon a jakmile zahlédl jméno na displayi podvědomě se usmál, " Už jsi tu?" přijal hovor. "Jestli je tahle obrovská villa tvůj dům tak ano. Je obrovská Eliote!" chechtala se do telefonu Liana. "Taky jsem byl svého času docela dost populární zpěvák, něco jsem našetřil.." chvástal se Eliot a šel ke vchodovým dveřím. Když jí spatřil připadal si zase jako ten mladý kluk. Třicet let. Třicet let ji neviděl a teď tady stála. Pořád stejná. Starší to dá rozum, ale pořád krásná, usměvavá a barevná jako tehdy. Nostalgicky se usmál, doběhl k ní a popadl ji do náručí. Stejně jako tenkrát. "Postav mně na zem ty šílenče!" zasmála se Liana. "Jsem moc rád že jsi přijela." usmál se a políbil jí zdvořile na tvář. "Taky jsem moc ráda. Musíš mi všechno ukázat!" pohlédla znovu na obrovský dům, "Teda jestli zbude vůbec čas. Než projdu celý tvůj dům tak uteče týden jakoby nic..." dodala ironicky. "Zase tak obrovský není. Běž dovnitř, odnesu ti kufr do pokoje a doženu tě." popostrčil návštěvu a ujal se jejího zavazadla. Liana tedy vstoupila dovnitř a vydala se do obýváku. Všechno tu bylo tak útulně zařízené, bylo vidět, že tu bydlí početná rodina. A to byl překvapivě docela problém. Eliot už byl někde úplně jinde, než jak si ho pamatovala a i přesto že jí to říkal si to nějak neuvědomovala. Zaútočilo to na ní ze všech stran. Fotografie Eliotovi rodiny byly snad všude, kde bylo volné místo. Věděla že má děti, skoro dospělé děti, ale teď to tam všechno bylo a bylo to skutečné. A hlavně tam byla ONA, láska jeho života o kterou tak tragicky přišel. Přes počítač to bylo všechno jiné, teď si najednou nebyla vůbec jistá, jestli udělala dobře, že sem přijela. Viděla ho strašně ráda, však ho milovala celé roky, ale měla právo tu být? Potom, co málem zničila ten krásný vztah který s Tessou měl? Všechno tohle nemuselo vůbec existovat kdyby se jí to tehdy podařilo. Cítila se najednou nepříjemně. "Liano, tohle jsou moje děti." vytrhl jí ze zamyšlení Eliotův hlas...

Týden za týdnem..

Uteklo několik dalších týdnů, možná to byl i měsíc, léto vystřídal podzim a Iris se cítila lépe než kdy dřív. Měla teď přítele. Sexy, sebevědomého přítele, kterého jí záviděla většina kamarádek a do kterého byla neskutečně zamilovaná. Bylo to vážné! Jejich vztah byl stále neuvěřitelně intenzivní, každou volnou chvíli chtěli trávit spolu a neustále se líbali nebo mazlily. Když zrovna nebyla s ním neustále na něj myslela a byla duchem nepřítomná a zasněná. Bylo to krásné období. Zároveň se dívka každý den naučila něco nového od Robina a ovládala své schopnosti lépe a lépe, už to s ní neměl tak jednoduché jako na začátku, ale stále byl o dost zkušenější než ona. Připadala si jako skutečná čarodějka, obzvlášť když jí nutil učit se kouzelné formule ze starých zaprášených knih. Stačilo ale použít svou mysl a kniha těžký jako kámen, se před ní v mžiku vznášela lehká jako peříčko. Milovala to. Nechápala že to nezkusila sama už dříve. Všechno mohlo být jiné, kdyby chápala skutečnou podstatu svých schopností. "Kouzelnické formule jsou jen způsob, jak usměrnit či zformovat sílu mnohem efektivněji než použitím mysli..." jeho slova se jí stále opakovala v paměti jako kolovrátek. Tohle bylo důležité. Žádné abrakadabra! Formule byly psané ve starém jazyce, který nikdy neviděla a jejich výslovnost nebyla vůbec snadná, učila se jí pár týdnů a zapamatovat si ty fráze nebylo o nic snazší. "Tohle se budu učit celý život!" pohlédla zoufale na Robina, když jí přinesl další tři tlusté knihy. "Tady nejsou formule, neboj, jen stručné dějiny kouzelnického umění, říkal jsem si že by bylo fajn abys měla přehled i o tomhle, když už jsi jedna z nás.." pousmál se na ní. Její společnost mu byla příjemná, po smrti matky a pak i babičky byl sám a stranil se světu, udělal několik hloupostí na které nebyl zrovna pyšný a za které ho vykázali z Dalaranu, teď se ale jeho život otočil o 180 stupňů a to vše díky téhle drobné blondýnce s neuvěřitelnou silou a roztomilým úsměvem. "Tomuhle říkáš stručné??" koukala na stoh knih s otevřenou pusou. Robin se jen pobaveně zasmál. Byly to skvělé týdny, ale brzy se mělo vše změnit..

Cestování vzpomínkami

A taky že to nedopadlo jak si Iris přála. Ani v nejmenším. Ustát přenos nebylo vůbec snadné a Iris si hned napoprvé strašně namlela, vůbec nechápala jak to Robin dělal, že je zvládl přenášet oba dva. Hlava se jí točila jakoby vylezla z kolotoče. "AU! Do pytle..."zvedala se z tvrdé asfaltky. "Počkat, počkat..." začala nervózně zkoumat své okolí, "..tohle není Sulani!!" zděsila se, "Já jsem v Del Sol Valley!" zakryla si ústa vyděšeně. Iris zradily myšlenky, před přenesením myslela na svůj domov, ale její pamět se náhle stočila k místu, které za domov považovala mnohem více a sice k rodnému domu v Del sol Valley, kam ji nakonec kouzlo přeneslo. Odolala pokušení jít se podívat dovnitř i když moc chtěla. Zašla do nejbližší liduprázdné uličky a zkusila se rychle přenést znovu. "No to snad ne!" zaklela blondýnka, když ji kouzlo přeneslo na nové místo. Tentokrát přenos ustála jen s drobným zavrávoráním. Byla ale ve Strangerville. Přímo v ulici kde nějakou dobu bydleli, její nostalgická paměť se při čarování opět zatoulala a ona si vzpomněla na místo, kam se přestěhovali z Del Sol Valley. Spokojeně se rozhlédla, nikde nerostly žádné mimozemské rostliny a ve vzduchu nepoletovaly žádné spóry, město zůstalo zdravé i po jejím odchodu. Její pohled padl na lavičku na náměstí. V hrudi ji píchlo jako by jí do srdce někdo střelil šíp. Kožená bunda, rozčepýřené, hnědé vlasy.. Na lavičce přímo před ní seděl Logan. Tak ráda by za ním šla, objala ho, promluvila si s ním, vysvětlila mu všechno, co mu nemohla vysvětlit dříve, ale nešlo to. Už její náhlé zjevení tady ve Strangerville by se těžko vysvětlovalo a navíc se bála, že jí uvidí někdo kdo nemá. Loganovi se zježily chloupky na krku, nervózně se rozhlédl, jakoby něco tušil, Iris neváhala, kolem nikdo nebyl... když se Logan zvedl aby se rozhlédl lépe, byla už pryč. Tentokrát myslela inteznivně na Sulani, v hlavě se snažila co nejlépe vybavit jejich ostrov. Ani tenhle pokus však nedopadl vůbec dobře.. 

Modrá smrt

Prudký náraz připravil dívku téměř úplně o vědomí a vyrazil jí z plic veškerý vzduch. Iris klesala do hlubin. Okolo tváře se jí vznášely její zlatavé vlasy, které se nárazem o hladinu uvolnily ze smotaných drdůlků. Všude kolem byl najednou klid a ticho. Propadla se do jiného světa, krásného světa, nebyla ale uzpůsobena k tomu v něm žít. Chvilku mžourala na poslední bublinky které stoupaly v ke světlu na hladině. Světlo postupně sláblo a kolem ní bylo všude modro. Pak ztratila vědomí úplně. Začaly se kolem ní shromažďovat drobné rybky, které doufaly, že na jejím oblečení najdou něco k snědku, všechny se ale záhy poplašeně rozplavaly do všech stran, když se v blízkosti zjevil Reef. Starostlivě svraštil obočí když spatřil svou milovanou v bezvědomí, rychle máchl ocasem, udělal kolem dívky spirálu, popadl ji v podpaží a táhl k hladině. Cestou na břeh se jí snažil držet tvář nad hladinou. Musel plout až daleko na mělčinu, aby si dokázal kleknout a většina jeho těla tak byla venku z vody, v tu chvíli se jeho ploutev opět rozdvojila na pár silných nohou. Popadl Iris do náručí a donesl ji na pláž. "Iris?" zacloumal s dívkou, ale ta se neprobouzela. Zachoval chladnou hlavu, nebyla první obětí, kterou tahal z nelítostného náručí oceánu. Začal jí rytmicky stlačovat hrudník a střídavě vdechoval vzduchu do plic. Netrvalo to ani minutu a z Irisiných úst se začala drát ven voda, která jí natekla do plic. Dívka se rozkašlala, naklonila se do strany a dostala ze sebe zbytek moře. "Díky bohu.." oddechl si úlevně Reef a pomohl jí si sednout, "..nic ti není." objal ji s úsměvem. "R..Reefe..? Co se... co se stalo..?" snažila se zorientovat Iris. "Spadla jsi do vody.." odpověděl Reef. "Jo..padala jsem, byla to výška... ty jsi mně.. vytáhl ven?" pohlédla na něj zmateně. "Všechno ti pak povím, teď nemluv a klidně dýchej, musíš si chvíli odpočinout." pohladil jí po tváři a vzal ji znovu do náručí aby ji odnesl do chaty. "Dobře.." dodala unaveně Iris, schoulila se na jeho hrudi a na chvilku usnula. Reef se už neusmíval, věděl že je čeká hodně dlouhý rozhovor. Rozhovor který měl proběhnout už dávno... 

Konfrontace

Ručník si vesele odplaval na moře a Reef vylezl z vody úplně nahý. Iris zrudla a začala nervózně pochodovat po terase. "Jak jsi mohl? Celou tu dobu jsi mi lhal!" vyjela na něj po chvíli ticha a ukazovala na něj naštvaně prstem. "Nelhal, jen jsem ti to neřekl... ty jsi mi o sobě taky nic neřekla, sama moc dobře víš, jak těžko se takové tajemství někomu svěřuje.." odpověděl klidně. Iris to znervóznělo ještě víc, za prvé měl pravdu, za druhé byl nesnesitelně klidný a za třetí byl nahý a stál tam jakoby nic.. Iris čekala, že se půjde něčím zakrýt, ale on tam stál, sebevědomý jako vždy a hleděl na ní. Musela uznat, že se neměl za co stydět, spíš naopak... ale jí to znervózňovalo, nemohla se soustředit a vytáčelo jí to! "Jo, je to těžký, ale ty jsi to o mně věděl viď?!" pohlédla na něj nasupeně. "To nepopírám... ale čekal jsem, až mi to budeš chtít říct sama." pokrčil rameny a pohlédl na ní tak upřímně, že o tom nemohla pochybovat. "Sakra, zase odpověděl správně.." pomyslela si Iris. V hlavě jí začalo vířit tornádo myšlenek a ona se nedokázala soustředit ani na jedinou další otázku. "Já nevím jestli ti můžu věřit Reefe! varovali mně před takovými jako jsi ty..!" dostala ze sebe po chvilce a ukazováčkem ho šťouchala do hrudi zatímco druhou rukou gestikulovala ve vzduchu. Reef to nevydržel, za obě ruce jí chytil, že se nemohla vysmeknout a podíval se jí zpříma do očí, "Nikdo není jako já. Já jsem já a pak jsou tu další a já bych nikdy nedovolil, aby ti někdo ublížil, ani já bych ti nikdy neublížil, to snad víš, proboha vždyť já tě miluju proč bych....."zarazil se najednou, řekl toho víc než chtěl. Iris na něj překvapeně koukala,"..miluješ mě?" zopakovala. Reef si povzdechl, "Jo, asi už jo. Asi tě fakt miluju Iris Foxová." pousmál se. Iris se neudržela a políbila ho. Srdce jí v hrudi skákalo jako šílené. Vzduch kolem nich zase nabila ta zvláštní elektřina a oni nemohli přestat. Byli jako dva magnety co se přitahují a odtrhnout je není snadné. Začalo to gradovat, polibky, doteky, vzrušení.. pomalu se přesunuli do ložnice. Bylo to nezapomenutelné. Iris s Reefem byli sehraní a jejich milování bylo naprosto přirozené a vášnivé. Nedalo se to naprosto srovnat s její první zkušeností. Neměla pochyb o tom, že není jeho první, možná ani druhá, byl zkušený, ale o to to možná bylo lepší, věděl co a jak a pro Iris to byl neuvěřitelný a uspokojující zážitek... 

Podezíravá

"K čertu s tím přenášením!" zaklela Iris když se po přenosu do Glimmerbrooku ocitla uprostřed potoka za Robinovým domem. Boty měla plné ledové vody. Na verandě se zula a vylila všechnu vodu ven. Bosá vešla do domu, "Robine? Jsi tu někde?" zakřičela po domě tak hlasitě, až se kočka Aurora, do té doby spokojeně spící u krbu, s leknutím probudila a naježila. "Tady! Pojď dolů!" ozvalo se ze suterénu domu. Iris se tedy vydala po schodech do sklepa za ním. "Ahoj.. Vůbec jsem nevěděla že tu máš takovouhle laboratoř!" rozhlédla se překvapeně po místnosti se spoustou knih a všelijakých alchymistických přísad. Robin se usmál a pomocí kouzla míchal obrovskou měchačkou hustou, bublající tekutinu v kotli "Ahoj. Podívej se mi prosím tě kolik tam mám dát mandragory, recept je v té knize co leží tamhle na stole.." zaúkoloval dívku hned po příchodu. "Jeden celý, očištěný kořen.." předčítala Iris nahlas. Robin se vůbec nepohnul z místa, jednou rukou stále udržoval kouzlo nad měchačkou a druhou zakroužil ve vzduchu, na druhém konci místnosti se otevřela krabička, ze které vyletěl kořen mandragory a doletěl přímo do kotle. "Tohle se nikdy neomrzí.." sledovala ho fascinovaně Iris, "Lektvar proti nespavosti?" přečetla si nadpis receptu, "Máš problémy se spánkem?" zeptala se zvědavě. "Jo občas.." pousmál se Robin, "Jak ti jde přenášení?" zeptal se. "Celkem bez problémů." zalhala Iris, neměla chuť mu vyprávět o tom, jak se díky tomu málem utopila, "Občas se ale nepřenesu přesně tam kam bych zrovna chtěla.." poškrábala se na hlavě. "Je to hodně o soustředění, chce to cvik, to vypiluješ neboj." odpověděl. Chvilku bylo ticho a Robin se soustředil na přípravu lektvaru, "Tak už jsem potkala sirény.." prolomila ticho Iris. "Poslouchám?" hleděl na ni zvědavě Robin. Iris se zvedla ze židle a přišla blíž k němu, "Ukázalo se, že tuhle sirénu už vážně nějakou dobu znám, ale nechce mi nijak ublížit... " začala váhavě. "To je dobře, ale stejně buď opatrná, u nich nikdy nevíš.." pohlédl na ni starostlivě. "No... vlastně ona mně varovala před vámi..." kousla se do rtu nervózně. "Vážně?" uchechtl se Robin, "Co říkala prosimtě?" zeptal se pobaveně. "Že bych vám neměla věřit, že jste podlí, mocí posedlí, blázni co nikdy nepomáhají ostatním jen tak." zopakovala v rychlosti Reefova slova a netrpělivě očekávala Robinovu reakci... 

Odhalení pravdy

Když se Iris opět vrátila na Sulani, vydala se po krátké zastávce doma opět za Reefem, jak byli domluveni. Kousek od jeho chaty se ale zarazila, protože v moři zahlédla pohyb. Pohybovalo se tam něco velkého. Zahlédla třpytivý, rybí ocas, ale Reef to nebyl, kvapně se přikrčila, aby nebyla vidět. Muž doplaval ke břehu a pak nahý vyšel na souš. Na sušáku s prádlem si vzal osušku a ovázal si ji klem pasu. "Zbláznil ses?? Co tady děláš?" vyběhl z domu Reef. "Už dlouho jsem tě na útesu neviděl, jeden by si pomyslel, že se mi snad vyhýbáš.." pronesl dost sarkasticky muž. "Žádné informace pro tebe nemám.." uhnul pohledem Reef. "To je zajímavé, vzpomínám si že jsem ti řekl, ať o ní zjistíš víc a podle toho co říkala Aquen s tou holkou trávíš až příliš mnoho času... tak mi laskavě vysvětli, jak je možné, že o ní stále nic nevíš?" pohlédl na chlapce vážným až bodavým pohledem. Iris je napjatě sledovala. "Já nevím, není nijak zajímavá, obyčejná čarodějka, nic víc.. přišlo mi zbytečné ti to hlásit." zatloukal Reef. "Proč mi lžeš?" pohlédl na něj zvědavě muž, "...Aaaach... no ovšem, už vím... ty ses do ní zamiloval." rozjel se mu na tváři posměšný úsměv. Reef mlčel a uhnul pohledem, čímž mužova slova jen potvrdil. "Jsi stejný hlupák jako tvůj otec.." dodal znechuceně muž a odplivl si do písku, "..oba víme že ta holka není obyčejná čarodějka, chci vědět víc, jestli to nezjistíš ty, řeknu jiným ať jí zazpívají.." pousmál se úlisně. "Ne! Já... zjistím to sám.." zarazil ho Reef kvapně. "Dobrá. Jestli mně znovu donutíš vylézt na souš, tak si mně ale nepřej.." pohrozil mu klidně muž, ale v očích se mu ledově zalesklo. Pak se otočil, ručník zahodil do písku a vběhl do moře, Iris zahlédla ještě máchnutí třpytivým ocasem a byl pryč. Reef sebral ručník, pověsil ho na šňůry a sklesle zašel do chaty. Iris byla vyděšená, otočila se a běžela hned domů...

Skvělý nápad

"Vysoká? Zbláznil ses?" vykulila na tátu zděšeně oči. "Ne, nezbláznil, ale díky za zeptání.." odvětil jí ironicky Eliot, "..zamysli se nad tím, žila by jsi na koleji, takže o ubytování by bylo postaráno, mezi tou spoustou studentů se ztratíš a splyneš s davem, kdyby se něco pokazilo a byla bys asi první Foxová, co kdy šla na vysokou. Navíc s tím tvým přemisťováním by ses mohla vracet na víkendy domů. Stejně tě přes týden skoro vůbec nevidíme, pořád někde lítáš.." vysvětloval svou vizi Eliot. Iris se nad jeho slovy dlouze zamyslela, vlastně to neznělo až tak špatně, "Nooo dobře, řekněme že nad tím budu uvažovat, co bych ale studovala? Neumím nic speciálního... na matiku jsem levá, fyzika to samé..." rozhodila rukama Iris. "A co nějaké umělecké zaměření? Zpívat umíš po mně..." uculil se hrdě, "...malovat taky, jsi tvořivá a pokud si vzpomínám máma ti v Del Sol Valley platila ty kurzy, co to bylo..." zamyslel se, "..herectví." doplnila ho Iris, "Joo to byla sranda, jako jediná jsem se tam zvládla rozbrečet na povel." zazubila se pyšně, "Tak já to teda promyslím." zvedla se z gauče a vydala se ke schodišti, když se najednou zarazila, "A tati? Díky..." pohlédla na něj vděčně, " Asi jsem to potřebovala někomu říct.". "Jsem tu pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat.." usmál se Eliot. Cítil se dobře, jako otec zabodoval a to ho naplňovalo hřejivým pocitem. Iris zapadla k sobě do pokoje a zbytek večera strávila poslechem rockové hudby, které řvala z pokoje jejího bratra, projížděním stránek různých univerzit, kolejí a hledáním stipendií, která by případně mohla získat a drbáním neúnavného koucourka Mauiho, který se za každou cenu snažil získat její pozornost a být hladěn a škrabkán. Párkrát se jí dokonce přešel po klávesnici a zavřel jí celý prohlížeč.. 

Nejlepší email všech dob

Trvalo to možná i týden a blondýnka už nedoufala, ale pak jí přišel ten email, na který tak netrpělivě čekala. "Vážená slečno Foxové, dovolujeme si vám oznámit..." četla s přimhouřenýma očima Iris napjatě, "...přijímáme vás ke studiu na fakultě.. obor drama.." Iris spadla brada, "Jsem přijatá!!!!" zajásala, "Panebože... panebože!!! Vážně mně vzali!!! Tati!! Tristane!!! Tatíííí!!" vyskočila radostně ze židle a běžela po schodech dolů do obýváku. "Co tady řveš? Máš snad v pokoji myš?" dobíral si jí Tristan. "Ne ty blbečku! Vzali mně na vysokou!!!" skočila radostně na bratra. Eliot i Luna ihned přiběhli také. "Jsem na tebe tak pyšný princezno! Já věděl že to zvládneš!" jásal pyšně táta. "Takže odjede?" pohlédla na něj smutně Luna, "Ano, ale o víkendech se bude vracet domů, neboj se, budeme jí vídat." uklidňoval malou holčičku, která měla viditelně na krajíčku. " Můžu si vzít její pokoj?" nadhodil Tristan držíce v náručí svojí starší sestru, "Těch pár dní co tu bude může spát v mém..". "Ani náhodou!" pustila se ho Iris a začala ho kopat, "Na to ani nemysli!". "Puberťáci.." protočil očima Eliot. Radost Iris přešla, když došlo na loučení. S rodinou se ani moc loučit nemusela, věděla že se k nim bude každý víkend přenášet, ale horší to bylo s přáteli, nemohla jim říct, že se uvidí o víkendech, letenky byly drahé a bylo by podezřelé, že si každý víkend létá sem a tam. "Budeš mi strašně chybět!" brečela Cleo, "Jo, bez tebe to tu už nebude ono!" vzlykala na druhé straně Maia, "Budete mi chybět, ale budeme si pořád psát a budeme v kontaktu, nebojte!" uklidňovala je Iris. Rozloučit se s nimi ale nebylo ani z poloviny tak těžké, jako rozloučit se s Reefem. I jeho plánovala co víkend navštěvovat, ale věděla že to bude i tak těžké. "Buď tam opatrná ano?" prosil jí, "Ty tady taky." oplatila mu, "Napíšu ti až tam přijedu, budu ti všechno fotit a posílat..." zadržovala slzy. "Né neplakej, tohle zvládneme." přitiskl si ji k sobě pevně , "Tohle zvládneme.." zopakoval konejšivě a políbil ji do vlasů. Kdyby to byla na něm, nikdy by jí už nepustil, ale musel. Iris musela jít domů a zabalit si věci před odjezdem...

Nový začátek

Britchester byl krásné město, Iris z něj měla hned po příjezdu skvělý pocit, připadalo jí útulné a bezpečné. Jen několik kilometrů za městem se tyčilo proslulé San Myshuno, které lákalo září velkoměsta jako maják na moři. "Tati jsem tady. Ještě kousek pěšky a jsem na kolejích." zavolala domů, "Tak to jsem rád, díky že jsi zavolala. Hezky se zabydli princezno..." zněl v telefonu úlevně Eliot, "..řekni jí, že už vyklízím její pokoj." zaslechla v telefonu hlas Tristana, "Eh.. bratr tě pozdravuje!" dodal Eliot., "Jasně, díky. Zítra se zas ozvu, zatím pa!" zasmála se blondýnka a schovala telefon do kapsy bundy. Foukal studený vítr, bylo cítit, že se blíží zima a na tu se Iris obzvláště těšila! Del Sol Valley, Strangerville, Sulani... Nikdy si pořádné zimy moc neužila, jen u prarodičů ve Brindleton Bay a na to vzpomínala s láskou. Kampus zel v tuhle večerní hodinu prázdnotou, Iris potkala jen pár simíků, kteří vycházeli z knihovny s náručí plnou knih. Na koleje dorazila už dost unavená, kolem desáté večer, s radostí zahodila kufr na postel v pokoji, který jí přidělili, popadla ručník, sprcháč a zapadla do společné koupelny. Takhle večer už byl na kolejích relativně klid, většina studentů byla zalezlá ve svých pokojích a už spali nebo se učili. Sprcha jí udělala dobře, cítila se zase svěží a vesele si vybalila věci. Na zeď si pověsila fotografie svých milovaných a hned se tu cítila příjemněji. "Ahoj.. " vešla do pokoje dívka s růžovomodrými vlasy a piercingem v obočí. Pohledem rychle zkontrolovala svoje věci. "Ahoj, jsem Iris, neboj s ničím tvým jsem nehýbala." neunikl Iris dívčin pohled. "Já jsem Ruby. Nešahej na moje věci a budem v pohodě Iris." pousmála se lehce výhružně dívka. "To ani nemám v plánu Ruby, neboj se. Pro tebe platí to samé." oplatila jí pohled Iris. Ruby se uculila viditelně potěšená, že je její nová spolubydlící normální holka. "Co to máš za fešáka tady na fotce?" pohlédla na nové fotografie zdobící jejich společný prostor. "To je můj kluk, Reef." zahleděla se Iris zamilovaně na fotku. "Taky tady studuje?" zeptala se Ruby. "Ne, žije na Sulani." povzdechla si Iris. "Sulani?? Ty vole... vztahy na dálku jsou na nic, ale tohle je teda extrém!" sedla si Ruby na postel a popadla pytlík brambůrků, "Neber si to špatně, třeba to dáte, ale spíš ne... víš kolik se tu kolem tebe bude točit kluků? Jsi kočka, budeš jak horký zboží a v tomhle věku si neužívat je hřích, to se na mně nezlob.." říkala chroupajíc lupínky. "Nee, já ho miluju.." začala Iris, ale Ruby jí přerušila, "Nepokračuj, povíme si to za měsíc.. " zazubila se lišácky Ruby. "Tak schválně!" usmála se sebevědomě Iris. Dívky si ještě hodinu povídaly a seznamovaly se, Iris zjistila že Ruby studuje psychologii a pochází z Vrbové zátoky, její rodiče jsou rozvedení a ona žila většinu svého života s otcem a mladším bratrem. Kolem jedenácté to holky zabalily a šly spát.. 

Tajný spolek

Jednoho dne za Iris přišla dvojice opravdu podivně vypadajících simíků. Působili jako z nějaké sekty, měli na sobě dlouhé, modré hábity, na hlavách kapuce a na tvářích škrabošky. "Ahoj, ty jsi Iris Foxová? Jsme tajná univerzitní organizace a děláme nábor nových členů a ty jsi jedna z mála, kterým tohle unikátní členství nabízíme." začala siminka. "Páni! A poč zrovna mně?" hleděla na ni překvapeně blondýnka. "Na základě dotazníku, který jste všichni vyplňovali první den ve škole." usmála se siminka. Iris si hned vybavila ten papír plný podivných otázek typu "Věříte v nadpřirozeno?" nebo "Jaký máte vztah k přírodě?" nebo "Umíte udržet tajemství?", brala ho jako nějaký vtip na úvod, ale tihle se moc žertovně netvářili. "A o co jde v tomhle tajném spolku?" zeptala se jí podezíravě Iris. "O tom tady bohužel nemůžu mluvit.." špitla siminka a ohlédla se po ostatních studentech na koleji, kteří nenápadně tenhle rozhovor odposlouchávali. Všichni se rychle otočili pryč a dělali, že rozhovor vůbec nevnímají. "Neboj se, tohle není žádný kult uctívání satana nebo tak něco.." zazubila se na ní siminka, "Ale to co děláme je vskutku nadpřirozené!" zatvářila se tajemně. "Dobřeee.." pohlédla na ní pobaveně Iris, "Tak jo. To členství přijímám." přikývla nakonec, studijní poradce na ní už nějakou dobu tlačil, aby se přidala k nějaké mimoškolní aktivitě, tak proč ne tohle. "Výborně!" zajásala siminka a sáhla do kapes, "Vítej mezi námi sestro!" řekla a hodila na Iris třpytivý prášek. "Jééé.. tak děkuju!" zazubila se dívka, rozhodně byla středem pozornosti celé koleje. V tom předstoupil druhý z dvojice a předal Iris jejich skupinový hábit a škrabošku, "Naše setkání probíhají každou neděli na smluveném místě, v hábitu máš adresu místa. Zároveň bych tě chtěl požádat, abys o našem spolku nikomu nic neříkala. Co děláme na setkáních je tajné a tajné to musí zůstat." požádal ji vlídně. "Samozřejmě! Slibuji." přikývla Iris a pak dvojice odešla. Dívka na sobě cítila pohledy svých spolubydlících a tak raději zapadla do pokoje. "Co to bylo za magory?" zeptala se jí Ruby. "Jsem členkou tajného spolku!" zazubila se Iris a navlékla na sebe hábit. "No tak to mně po***.." vyprskla smíchy Ruby. "Mazec co?" křenila se Iris. "No to teda je mazec.." přikývla Ruby a sedla si vedle Iris, "Doufám že mně v noci nezapíchneš jako rituální oběť.." pohlédla ironicky na Iris, ta jen pokrčila tajemně rameny a zatvářila se smrtelně vážně. Obě vzápětí vyprskly smíchy...

Už nikdy

"Říkám ti to už asi po padesáté! Je to blbec, kašli na něj.." zamručela Ruby a napila se z láhve, kterou následně podala své kamarádce, "Není.." zavzlykala Iris, napila se pořádným douškem a zakřenila se, alkohol to byl silný, ale bylo to potřeba. Smutně pohlédla na Reefovi fotografie na zdi, "Neměla jsem odjíždět, všechno jsem tím zničila... Víš? Je to moje chyba.." položila se na břicho a ruce si složila trucovitě pod bradu. Obě byly už dost v náladě. "To je blbost, měla ses zašít na celý život v nějaké díře? Nechápu proč nepřijede za tebou." vrtěla hlavou Ruby a napila se. "To není tak snadné bohužel.." zamručela opět Iris. "Hele je to jeho smůla. Fakt! Jsi skvělá holka, chytrá, vtipná a... a krásná! Bože podívej se na ty svoje oči, zlatý vlasy a figuru! A ty mi tu budeš brečet, že tě někdo nechce... na tebe se budou stát fronty!" snažila se jí dodat sebevědomí kamarádka a zabral to Iris se začala hihňat, "Věř mi, máš na lepšího!" ukončila to a podala jí láhev. Iris se napila, ale vrtěla hlavou, "Ne, už nechci. Tohle už nechci." napila se znovu, "Jsem blbá víš? Už jako malá jsem si slibovala, že se nikdy nezamiluju, viděla jsem jak to bolí, když toho druhýho ztratíš... nikdy nezapomenu ten obraz zničenýho táty, jak klečel nad máminým hrobem a brečel tak, že nemohl skoro ani papadnout dech..", zavzpomínala a napila se znovu, "...chybí mu i teď, vím to. Po sedmnácti letech mu pořád chybí..". Ruby jí vzala láhev a napila se z ní, "To je teda síla holka..", "Znovu už to nechci." zopakovala Iris. "Ale tak nemusíš se hned šíleně zamilovat ne? Užívej si taky trochu života Iris!" zavrtěla se Ruby, "Víš co nejlíp pomáhá na zlomený srdce?" zeptala se s úsměvem. "Co?" převalila se na záda Iris. "Alkohol.." zakvedlala s lahví ve své ruce, až málem polila koberec "..a jinej chlap." zazubila se, "Věř mi, mám to odzkoušený.." hihňala se Ruby a dvakrát zvedla obočí a Iris se začala smát jejímu výrazu, "Mužská náruč dokáže divy.." zasnila se Ruby. Obě měly už opravdu slušně upito. Když se před několika hodinami vrátila Iris celá uslzená na koleje, Ruby neváhala ani minutu, sehnala pití, zapálila svíčky, pustila hudbu a zapřísahala se, že jí zvedne náladu. "Možná máš pravdu.." zamručela Iris, "..vyzkouším to!" vyskočila najednou na nohy, lehce zavrávorala jak se s ní zatočil svět. "Kam chceš jít?" zemumlala opile Ruby. "Za kamarádem!" zazubila se Iris. "Tak jo, to běž.." schválila jí to Ruby a pomalu usínala na podlaze, ".. ale omyj si tu zaschlou řasenku z obličeje prosimtě.. škyt... a ty papuče zahoď!" nakázala jí. "Joo, neboooj seee..." zazubila se Iris, a šla si omýt tvář. Rozhodla se, že vyzkouší kamarádky způsob, všechno znělo líp než ležet v posteli a čekat až se její mozek zaměří na Reefa a spustí další vodopád slz..

Nečekaná návštěva

"Aaauuuu! Do háje.." zaklela blondýnka, když po přenosu ztratila rovnováhu a svalila se na všechny čtyři. Na koleji se zvládla vyfiknout a vypít ještě půl flašky nějakého sladkého pití s Ruby, než se vydala sem, taky podle toho vypadala, svetřík měla zapnutý sotva na dva knoflíky a motala se jako blázen. Robin se zrovna chystal jít do sprchy, když zaslechl tu dunivou ránu, rychle zase natáhl kalhoty a vyběhl z koupelny. "Iris?" koukal překvapeně na malátnou dívku na zemi jeho obýváku, "Iris!" dodal šokovaně když se změť vlasů uklidnila a on zahlédl její tvář. Okamžitě k ní padl na kolena, "Jsi v pořádku??" prohlížel si ji starostlivě, vypadala totiž, jakoby snad prchala před něčím děsivým. "Aaw ty jsi tak hodný.." snažila se na něj zaostřit opilá Iris, "...a .. nahý?" pohlédla se zdviženým obočím na jeho nahou hruď. "Šel jsem do sprchy, nečekal jsem už takhle o půlnoci návštěvu.. vyběhl jsem jak jsem uslyšel tu ráno, dopadla jsi jak pytel brambor.." vysvětloval svůj outfit, "..ty jsi opilá?" prohlížel si jí pobaveně. "Možná trošišku.." ukázala na prstech množství Iris, "Vadí ti.. žé jsem tady?" podívala se na něj štěněcím pohledem. "Samozřejmě že ne. Jsem jen překvapený.." pousmál se Robin, ale Iris ho to nenechala dokončit a vrhla se něj, až ho skoro povalila na záda, "Co blbneš?" lekl se Robin, "Přišla jsem za tebou víš...?" culila se a kousla se do rtu, následně zajela prstama do jeho kučeravých vlasů a políbila ho. Očekávala vášeň jakou znala od Reefa, ale bylo to úplně jiné.. něžné, romantické... krásné.. Robin se nechal, toužil po ní a ona za ním sama přišla, bylo to jako splněný sen, ta opilost mu ale vadila a tak se po chvíli odtrhnul, "Iris... neříkala jsi že máš přítele?" zeptal se. "Jo.. říkala.." povzdechla si Iris, ".. ale už nemám.." usmála se sarkasticky, "..nechal mně." její tvář s posledními slovy potemněla. "Áha.." došlo hned všechno Robinovi a začal se zvedat na nohy, "Pojď, tohle musíš vyspat, pomůžu ti do postele." zvedl se na nohy a vytáhl i vláčnou dívku, byla lehoučká, nebylo to těžké. "Hned do postele jóó? To jsi mně překvapil..." zazubila se Iris a málem spadla když zakopla o vlastní nohu. Robin se snažil nesmát, ale bylo to docela těžké. Robin jí odložil na postel a šel do koupelny, "Kam jdeš??" zeptala se hned panicky Iris, "Do koupelny, vezmu si tričko když dovolíš." odpověděl ironicky a pousmál se. "Dobře. Ale klidně jsi mohl zůstat takhle." zazubila se. Robin se jen usmál a zavrtěl hlavou, navlékl si tričko a vrátil se k blondýnce jak slíbil. "Vezmu si polštář a půjdu spát na gauč, postel bude tvoje." navrhl a přisedl si k ní. "Ne! Zůstaň tu se mnou...prosím.." přitulila se k němu dívka, "Nechci být sama." dodala a chtěla ho políbit, Robin ale uhnul, "Iris jsi opilá a očividně ublížená... tohle ti nepomůže, spíš naopak." pohladil ji po vlasech, "Ale zůstanu tu s tebou když chceš." pousmál se. Položil se na záda a Iris se přitulila k jeho hrudi. Slyšela tlukot jeho srdce a konejšilo jí teplo jeho těla. Jednou rukou ji ochranitelsky objal a hladil po zádech dokud neusnula. "Ruby měla pravdu..", pomyslela si Iris, "Mužská náruč dokáže divy..".. 

Návrat na kolej

"Ale, ale, ale... takhle pozdě a teprve se vracíme na kolej Foxová? Krušná noc co?" sklidila posměšný komentář hned, jak vylezla z výtahu na své koleji, "Klidně se stav někdy i u mně." pozvedl laškovně obočí blonďatý kluk. "To bych si raději uřízla nohu rezavou pilou, Millere.." odpověděla chladně Iris. "Ale no tak ledová královno, nebuď taková.." zatvářil se na oko ublíženě, "Mám ti to "NIKDY V ŽIVOTĚ" dát najevo ještě důrazněji??" odsekla Iris a ukázala mu vztyčené prostředníčky. Páreček studentů, který seděl na gauči ve společné místnosti, se přidušeně zasmál. Iris neměla chuť poslouchat další poznámky a tak kvapně zapadla do svého pokoje, tam jí ale čekalo opravdu netradiční přivítání. "Seber si svý věci a vypadni jsem řekla! Nudíš mně.." hulákala Ruby na kluka oděného jenom ve spoďárech. "Sakra.. pardon!" zděsila se Iris a zakryla si oči. "Co blázníš? Dyť jsme si to užili.." bránil se chlapec, "Jo přesně - minulý čas, teď je mi blbě, třeští mi hlava a ty jsi mi už k ničemu tak tě prosím..." ukázala dramaticky na dvěře, "...vypadni." dodala tak laskavým a intenzivním tónem, jakého jen byla s kocovinou schopna. Kluk zamumlal několik nadávek, posbíral si oblečení a vztekle odešel z pokoje. "Kdo to byl?" zeptala se opatrně Iris. "Ani nevím, včera sem přišel s tím klukem co bydlí naproti... nudila jsem se když si odešla.." rozhodila rukama Ruby. "Vypadal naštvaně.." dodala Iris. "No a? Účel splnil.." mávla rukou Ruby, "Teda myslím ,mám trochu okno.." zamyslela se, "Kluci jako on jsou hrozný hysterky, kdyby to bylo opačně, tak je to v pořádku, ale jakmile holka sbalí kluka na jednu noc a ráno ho pošle do háje, tak jsou hned uražení.." zavrtěla posměšně hlavou. Iris se posadila vedle ní, "Takže sis večer užila koukám.. " pohlédla na kamarádku pobaveně. "Ale jooo.." pokrčila rameny Ruby, "...ale co ty? Jak to dopadlo s tím..kamarádem?" zazubila se lišácky. "No.. měla jsi pravdu o té náruči.." přiznala Iris, "..ale k ničemu nedošlo." dodala. "Aaa takže pan slušný. To je fajn, hlavně že je ti líp." usmála se na ní Ruby, ale její pohled najednou začal být až podezíravý, "Vlastně to vypadá že je ti až moc dobře! Jakto?? Jak to, že nemáš vůbec kocovinu!!? Mně snad exploduje hlava.." šťouchla do blondýnky. "Ten kamarád měl na to super lék.." zazubila se Iris. "A mně jsi ho nevzala, když jsem se pro tebe včera tak obětovala?? To si budu pamatovat!" zamručela Ruby a šťouchla do Iris znovu, "Jo obětovala jo..?" chechtala se Iris, cítila se vážně o něco lépe..

Vyzvednutí bratra

Když zima střídala podzim, cítila se už Iris zase relativně normálně, pořád měla svoje chvilky, ale na tom mělo podíl také právě sychravé a chladné počasí. Při návštěvách Sulani už necítila to nepříjemné mravenčení ve staženém žaludku, ale pohled na oceán v ní vždy vyvolal lehkou úzkost a stesk. Toho dne byla ale na Sulani jen na skok, přišla vyzvednout svého bratra a vzít ho s sebou na studentskou párty. Požádal jí o to táta, protože Tristan byl poslední dobou dost bez nálady, mrzutým, věčně byl zalezlý ve svém pokoji a nevycházel skoro ven a tak Eliota napadlo, že by mu změna prostředí určitě udělala dobře. Iris z toho byla trochu nervózní, ještě nikdy se nepřenášela v páru, ale doufala že to zvládne. "Buďte opatrní, nenech ho moc pít a..." šeptal Eliot dceři při objetí na rozloučenou, "Tati prosimtě, není mi patnáct.." ušklíbl se příchozí Tristan. "Trisi! Nechal ses ostříhat!" vykulila oči Iris, skoro by svého bratra nepoznala. "Jo, už mi ty vlasy lezly do očí a pořád jsem s tím musel něco dělat.... tohle je ultra pohodlný.." přejel spokojeně po svých na krátko ostříhaných vlasech, "Vypadáš starší. Pěkný." pochválila mu střih sestra. "Jo jsem prostě šikovná!" prošla kolem culící se Luna. "To jsi ho ostříhala ty Lů??" zeptala se znovu překvapená Iris, "Vzala to strojkem, který jsem jí JÁ nastavil, to není taková věda.." zavrtěl hlavou Tristan, Luna mu v odpověď nabídla jen vypláznutí jazyku a uražený pohled. "Pamatuješ si co máš říkat mým kámošům?" podívala se Iris na bratra, "Jooo..." zaúpěl Tris, "..byl jsem na návštěvě u tety v Newcrestu a tak jsem se zajel podívat i na svojí milovanou sestřičku.." dodal s neupřímným úsměvem, "Můžeme už jít??" zeptal se nahypovaně. "Ok.." mávla rukou odevzdaně Iris, ".. zítra vám ho vrátím.." pohlédla na tátu a setru, "Pevně se mně drž, nezaručuju že to bude pohodlný přenos, tohle dělám poprvé.." pohlédla na Trise nejistě Iris, "Pohoda." chytl se jí pevně, "To zvládneš levou zadní.." mrkl na ní s úsměvem. Iris byla překvapené, to bylo to nejmilejší co od něj za dlouhou dobu slyšela. Popravdě byla z večera dost nervózní, nebyla zvyklá s Trisem trávit čas, co se odstěhovala na koleje, jejich vztah ještě víc ochladl a teď ho měla hlídat celý večer, neposlušného puberťáka co chtěl pařit, bavit se a vyvádět. Iris zavřela oči, křečovitě sevřela bratrovi paže a zamumlala něco nesrozumitelného, záhy je pohltila oslnivá záře a oba zmizeli. "Waaaaau!!" zatleskala Luna, Já to chci taky umět!" podívala se na tátu prosebně. "To si vyřiď se sestrou.." podrbal ji na hlavě Eliot a s hvízdáním odešel... 

Studentská párty

"To bylo divné..." konstatovala Iris, "Když to říkáš.." pokrčil rameny Tristan, "...hlavně že jsme pryč." oddechl si, "Neboj, upíra bych zvládla.." pohlédla na něj sebevědomě Iris, "Vejtahy nemá nikdo rád." rýpl si do sestry. Místo kde se konala párty se nedalo minout, před barem postávaly hloučky studentů, kuřáků, kteří museli vyjít ven do zimy, aby ulevily své potřebě po cigaretě a hlasitá hudba byla slyšet na dva bloky daleko. Dvojice zapadla dovnitř, kde Iris vyhledala svoje kamarádky Ruby a Trish, kterým svého bratra představila, "Ty brďo tvůj brácha je pěknej!" házela po něm očkem Trish, když šel k baru pro nějaké pití, Iris to zaskočila, byla si skoro úplně jistá, že její kamarádku přitahují spíše dívky. Večer se rozjel rychle, spousta pití, skvělá hudba a rozjetí vysokoškoláci, co potřebovali upustit páru mezi zkouškami a nekonečným učením. Iris trávila většinu večera na baru nebo na tanečním parketu, tohle byl po dlouhé době večer, který si opravdu naplno užívala a cítila se zase příjemně. "Neměl dorazit i ten tvůj "kamarád"?" zahulákala jí do ucha přiopilá Ruby dostatečně nahlas, aby přehlušila hlasitou hudbu, "Jak vidíš tak nepřišel, prý má něco... neodkladného.." zamručela Iris a její nálada záhy ochladla, "Tak se na něj vykašli, tady je tolik pěkných kluků...podívej se...no.. podívej.." pobízela jí Ruby a prstem se jí snažila šťouchnout do nosu, aby otočila její hlavou, ale úplně jí to nevyšlo a málem zajela prstem do blondýnčiny nosní dírky, "Wau.." zavrtěla hlavou Iris a vysmekla se z jejího objetí, musela ale uznat, že má její kamarádka opět pravdu, Robin jí dal košem, proč by se nemohla bavit s někým jiným, kluků bylo kolem dost a někteří i vážně pěkní. Navíc teď byla nezadaná! Dala si dva panáky aby dohnala svojí opilou kamarádku a vrátila se na parket, netrvalo to dlouho a připojil se k ní pěkný, černovlasý kluk, v červené, kostkované košili, "Ahoj!" zahulákal, Iris se na něj sladce usmála a zatřepotala prsty místo odpovědi, "Jak se jmenuješ?" zeptal se, "Iris!" naklonila se k němu blondýnka, "Já jsem..-..-.." představil se kluk, ale Iris mu přes hudbu vůbec nerozuměla, neměla ale chuť to řešit, na jméno se ho mohla zeptat klidně i později. Vlnili se společně v rytmech popové hudby a dost dobře se bavili, chlapec byl překvapivě dobrý tanečník a zároveň byl zábavný, Iris několikrát svými grimasami a pózami upřímně rozesmál. Vážně si tanec s ním neuvěřitelně užívala, její společník na ni nijak nedorážel ani ji neosahával a ona se cítila uvolněně a příjemně. "No to mně podrž.." zasekla se náhle uprostřed písně Iris, "Co se děje?" naklonil se k ní chlapec, když viděl jak dívka náhle ztuhla, "To je můj brácha támhle!" zahulákala mu do ucha a ukázala na Trise vykusujícího se s jeho kamarádkou, "Vypadá to že se dobře baví!" usmál se chlapec při pohledu na dvojici. Měl pěkný úsměv. "Asi máš pravdu!" zazubila se a vrátila se zase k tanci. Všechno bylo skvělé dokud pro ni kolem jedné ráno nedošla Ruby, "Pojď ven, jde o Trise.." zašeptala jí, Iris neváhala a ihned opustila taneční parket. "No to si snad děláš srandu.." zděsila se před barem...

Zablokované srdce

Eliot s Lianou toho večera také vyrazili za zábavou, jejich večer ale neskončil o nic lépe, než večer Iris a Trise. "Jsem zmatená Eliote.." hleděla na něj ustaraně, "..myslela jsem, že přesně tohle chceš, proto jsi mně sem zval.." zkřížila ruce. "Já taky! Jenže...ach bože to se tak těžko vysvětluje.." hledal vhodná slova Eliot, "...necítím k tobě to, co jsem myslel, že cítím. Jsi úžasná ženská, krásná, vtipná, ale... není to tam..." hleděl na ni doufajíc, že chápe o čem mluví, "Nedokážu na ní zapomenout Liano a s tebou mám pocit..." hledal slova, která by popsala jeho pocity, "...že je to špatné vůči ní..." doplnila smutně Liana, "Taky to tak cítím. Je to divné... však už jsi měl i jiné ženy co zemřela ne?" pohlédla na něj zvědavě. "Jooo měl, ale nikdy nešlo o city. Nezamiloval jsem se, šlo jen o... víš o co.." pohlédl vzhůru, "Rozumím." sepnula rty Liana v lehkém úsměvu, "Jde o to, že tě prostě nedokážu milovat tak jak by sis přála, mám tě hrozně rád, ale nedokážu ti dát to co chceš. Jsi moje nejlepší kamarádka, celý život to tak bylo a doufám že to tak bude i nadále, ale nedokážu se posunout dál." položil jí ruku na rameno a pohlédl zpříma do očí, "Mrzí mně to.". "Jsi hodný že mi to takhle říkáš.." polkla Liana a snažila se uklidnit protože cítila jak jí vlhnou oči, nevěděla co říkat, "...taky jsi můj nejlepší kamarád." objala ho, "Asi bych měla zítra odjet zase domů.." dodala. "Nemusíš odjíždět pokud nechceš, jsi tu vždycky vítaná." špitl Eliot. Liana se usmála a odešla do koupelny. Eliot se cítil děsně. "Ach bože, proč to nedokážu..?" kopl vztekle do postele. Rozhodl se jít na vzduch i když venku pršelo, doufal že čistý vzduch a chladivý déšť ho trochu uklidní. Nedokázal se toho zbavit, nedokázal se posunout dál, měl pocit, jakoby s ním Tessa stále byla. Mrzelo ho to, chtěl by s někým žít, ale zároveň vlastně vůbec nechtěl, protože by chtěl zpět tu jedinou kterou kdy doopravdy miloval a která pro něj byla stvořená. "Jsi v pohodě?" přisedla si k němu najednou Iris a pohladila ho po zádech, "Potkali jsme Lianu, vypadala že brečí.." dodala tišeji. "Jo, jsem. Teď už jo." usmál se spokojeně v obětí své dcery a chytil ji kolem nohy. "Tati, s April se něco děje.." začala Iris, ale Eliot ji přerušil, "Co to máš na obličeji Tristane???" zděsil se když zahlédl synovu potlučenou tvář. "Nic, jsem v pohodě." mávl rukou Tris, "Proč tu sedíme v dešti??" dodal nechápavě. Iris se začala smát, ani nevěděla proč. "Jo, jdem spát, zítra mi to povíš princezno, teď běžte do tepla." políbil dívku do vlasů a pomohl jí na nohy. Pak se všichni rozešli do svých pokojů..

Lektvar štěstí

"Proč že musím mít na hlavě ten hadr? Nepřijde ti, že jsme takhle ještě nápadnější?" špitla nervózně Iris, když se s Robinem vplížila do hlavní knihovnu v Dalaranském sídle čarodějů. "Věř mi, čarodějové jsou neuvěřitelně výstřední, nikoho nenapadne tě takhle podezírat a jak už jsem řekl, nechci aby mudrcové věděli, že tu jsme, mají nepříjemný zlozvyk strkat nos do cizích záležitostí a já jim prostě nevěřím..." odpověděl taktéž šeptem Robin. Iris nervózně přešlapovala a rozhlížela se kolem zatímco její společník hledal recept na lektvar, který měl pomoct Eliotovi. "Jsi si jistý že zrovna elixír štěstí mu pomůže?" špitla po chvíli opět nervózně, "Jo, když máš štěstí tak přece neumřeš.." odpověděl Robin, jakoby nechápal, co ji na tom stále ještě udivuje, "A co když to štěstí bude spočívat v tom, že ho zabijí rychle??" špitla v odpověď rýpavě. "Iris! Věř mi trochu!" požádal dívku a důrazně na ní pohlédl, dívka pokývala hlavou v souhlasu, ale pochyby měla stále. "Tady je to!" zajásal konečně, když už Iris nervozitou skoro padala do mdlob, "No hurá!" zhoupla se úlevně v kolenou, ale radovala se předčasně, "Někdo jde! Robine někdo jde! To je L.Fabová!!" začala do něj najednou strkat blondýnka, když zahlédla blížící se bílý háv mezi policemi plnými knih, Robin neváhal, vytrhl z knihy stránku a strčil si ji do kapsy bundy, to už ho ale Iris táhla za paži mezi vysoké regály knihovny. Iris zastavila až když zády narazila do jednoho z nich, Robin se o něj opřel rukou a zaujal před dívkou ochranitelský postoj. Čekali. Kroky se pomalu blížily k nim. Iris přitáhla Robina blíž k sobě, "Polib mně.." špitla, "Co?" pohlédl na ni zmateně Robin, "Tak dělej!" procedila naléhavě mezi zuby. Poslechl jí v pravou chvíli, L.Fabová, jedna z hlavních mudrců, zrovna vešla do stejné uličky, ale jakmile zahlédla líbající se pár, zastyděla se a ihned odvrátila zrak. "Ti mladí se dneska muchlují všude co?" pronesla s odfrknutím jiná čarodějka, zrovna vcházející do knihovny, "Je to tak má drahá, je to tak... ale bránit lásce nemůžeme! " usmála se na ni L.Fabová a opustila knihovnu. Byla už dávno pryč, ale dvojice skrytá v přítmí knihovny to vůbec nevnímala. Nevnímala už nic, celý svět pro ně na krátkou chvíli zmizel...

Jatka

Později toho dne, přenesla Iris Eliota k sídlu ve Forgottten Hollow a dala mu vypít lektvar štěstí, "Chutná to jako.. ne vlastně nevím k čemu to přirovnat.." pohlédl překvapeně na lahvičku, "Snad to zabere.. určitě tam chceš jít tati? Mně se to fakt nelíbí, můžu jít s tebou a třeba.." začala Iris, ale Eliot ji hned přerušil, "Okamžitě se vrať domů, dám ti pak vědět." políbil ji na čelo, Iris sklopila zrak a přenesla se zpět na Sulani. Odmítal ohrožovat život někoho jiného než sebe, natož pak svojí dcery. Sebevědomě, vyzbrojen štěstím a kuráží, vyrazil k sídlu. Hned za dveřmi se ale zděšeně chytil za ústa a měl co dělat, aby nezačal zvracet. Kam se podíval leželo mrtvé tělo, krev byla všude, na podlaze, na zdech i na nábytku, jakoby tu ty nebožtíky někdo zavřel s divokým zvířetem. Odolal nutkání se otočit a utéct, místo toho udělal pár kroků vpřed mezi mrtvoly a pak ucítil ten závan. Rychlostí blesku se před ním zjevila, jako bílý přízrak, jako dravá šelma. Stála tak blízko, že cítil ten odér smrti a krve "Ale, ale, ale..." hleděla na něj zvědavě, "..přišel ještě dezert." pousmála se, ale úsměv rychle zmizel a ona na něj hleděla těma dravýma, hladovýma očima. Eliot se snažil zůstat naprosto v klidu, ale necítil se dobře, nepoznával ji... V tom predátorovi který stál proti němu nedokázal April najít. Její pohled byl cizí, její chování bylo cizí i její hlas mu byl cizí... "Zdravím tě April." pronesl s ledovým klidem, o kterém ani nevěděl, že je ho ještě schopný, bohužel tušil, že jeho bijící srdce na něj jeho nervozitu prozrazuje. April si jen odfrkla ,"Máš štěstí, že už jsem jedla.." zatvářila se lhostejně. "Štěstí.." pomyslel si Eliot a pousmál se, "Fakt mám štěstí..". "Nech ho být April!" rozkázala bělovlasé dívce jiná upírka, která se náhle společně s Idrisem objevila v místnosti. "Prozatím..." odsekla pomalu April, zlehka se otočila a dala se na odchod, "A ty nezapomeň, že jsi tady jenom host.." špitla směrem k dívce s černými vlasy. Eliot na ní chvíli mhouřil očima, než ji poznal, "Bože můj Beth? Elizabeth Nelsonová jsi to ty??" usmál se překvapeně. "Eliote.." rozjel se na dívčině tváři sladký úsměv, "Už je to ak dlouho a ty se vůbec neměníš.." přicupitala lehce jako lesní víla a objala ho tak pevně že málem vypustil duši, "Promiň! Tak ráda tě vidím.." povolila ihned. "Co se to s ní stalo?" zeptal se jí. "Já nevím, jsem tu sotva hodinu, měla jsem takové vnuknutí, že sem mám dneska přijít, jsem v šoku jako ty!" hleděla zmateně za bělovlasou upírkou. "To mám opravdu štěstí, že nás to napadlo oba.." pousmál se Eliot, "Obrovské štěstí..".. 

Krvelačná bestie

"Dva vlci chránící jehně... podívejte se na sebe, jste k smíchu.." dobírala si April Idrise s Beth, kteří ochranitelsky stáli před Eliotem, připraveni zasáhnout kdyby se něco zvrtlo. "Lepší být k smíchu než namyšlená mrcha.." odsekla ostře Beth. April se rozesmála ještě víc, ale najednou ztichla, něco upoutalo její pozornost. Byla jako kočka, která zaslechla jak za zdí běhá myš, "Ale, ale, ale.." zaposlouchala se pozorně, "..zdá se, že jeden mi utekl do patra.." pousmála se. Oči se jí rozzářili, jakoby do ní vjel elektrický proud, během vteřiny zmizela v oblaku černého dýmu. "Idrisi??" pohlédl Eliot tázavě na svého starého přítele, nemusel říkat víc. "Začalo to po smrti Erin, nedokázala se přes to přenést a šlo to s ní z kopce, úplně se uzavřela do sebe." začal Idris s vyprávěním, "Po pár měsících se situace začala vyhrocovat, několik upírů o ní rozhlašovalo, že slábne, že už nezvládá velet ostatním a chtěli ji nahradit jiným vůdcem, toho dne se objevil Draven.." pohlédl na Beth, "Cože?? Co tady chtěl můj bratr?" vyvalila oči upírka, "Řekl že jí pomůže." povzdechl si Idris, "April byla zvyklá pít krev jako my všichni - hlavně z transfúzních sáčků.." vysvětloval Eliotovi, "Draven řekl, že jestli se z toho chce dostat, musí nabrat sílu a napít se zase přímo ze žíly, řekl, že krev odplaví všechnu tu bolest.." zakroutil hlavou Idris, "Věděl jsem, že mu nemám věřit, ale nevěděl jsem jak jí pomoct..." zavřel oči bolestně, "...vzal jí ven a když se vrátili, byla už úplně jiná. Celá byla špinavá od krve a její pohled byl prázdný... museli jich zabít spousty...". "Ježiši.." zavrtěla hlavou Beth naštvaně, "Krev nás posiluje, ale zároveň v nás probouzí to nejhorší a tlumí naše emoce.." vysvětlila Eliotovi, "Je to v podstatě podobné jako s alkoholem, taky trochu pozmění vaše chování a stejně jako na něj a na krev se dá vypěstovat závislost, když to přeháníš.." dodala, "A jak se tak dívám..." poukázala na jatka, která se ze sídla stala. Idris jen pokýval hlavou, "Nedokáže přestat..". "V tom případě je řešení jednoduché ne?" řekl Eliot, když se najednou sídlem rozlehl hlasitý výkřik, April našla posledního přeživšího. Bolestně zavřel oči a čekal až bude ticho, "Musíme jí odstřihnout od příjmu krve, někam ji zavřít!" špitl aby ho náhodou neslyšela, "Prostě jí uděláme detox!". "To jsem chtěl, ale je teď strašně silná díky té krvi, ani my dva společně nemáme šanci." pohlédl na Beth. "Tak musíme povolat vyšší moc.." rozhodl Eliot doufaje, že ho štěstí stále neopustilo..

Vyšší moc

Zjevili se ve Frogotten Hollow zničeho nic, chvíli po tom co se převlečená April vrátila do přízemí, nejspíš si umazala předchozí šaty krví při zabíjení toho posledního nebožáka. Eliotovi vyschlo v krku když viděl, jak jeho dcera stojí proti bělovlasé upírce, která se na ni pokusila vztekle zaútočit. Narazila ale do ochranné bariéry, kterou kolem dvojice vyčaroval dívčin společník. "Promiň April.." ušklíbla se Iris sebevědomě, Robinova přítomnost jí přidávala na jistotě, napřáhla před sebe ruce a zamumlala pár slov. V jejích dlaních se začala ihned formovat mlhavě zářivá energie. "Bože vy Foxové jste tak otravní!" zavrčela ještě otráveně April, než ucítila palčivou bolest pod hrudníkem a nečekanou sílu, která ji odmrštila dva metry dozadu. Před očima se jí zatmělo a ztratila kontrolu nad svým tělem, které bezvládně zůstalo ležet na zemi. Byla při vědomí ale nemohla nic dělat, její svaly byly ochablé a neposlouchaly ji, kouzlo ji drželo v paralýze. "Moc mně to mrzí lásko, jinak to nešlo..." klekl si k ní Idris a opatrně ji vzal do náručí, "..tohle prostě nejsi ty.". Eliot okamžitě běžel k Iris, "Jsem v pohodě tati, dusíš mně..." hekala Iris, "Nikdy jsem na tebe nebyl pyšnější princezno... ale fakt jsem si málem nadělal do kalhot, když na tebe vyběhla.." přiznal, přestože věřil elixíru štěstí, že ho nenechá sledovat smrt jeho dcery. "Co teď s ní?" zeptala se Beth při pohledu na April, "Zavřu jí dole do katakomb, snad ji ty mříže zadrží.." pohlédl na tělo, které pevně svíral v rukách. "S tím můžu pomoct, je možné vyčarovat ochrannou bariéru kolem mříží která jí nepustí ven. Bude držet uvnitř pouze jí, vy můžete chodit sem a tam jak je libo." navrhl řešení Robin. "Skvělé čaroději, díky za pomoc, snad ji někdy budu moct oplatit." kývl Idris směrem k Robinovi, "Já doufám že ji nikdy nebudu potřebovat." ušklíbl se Robin a pak se všichni společně vydali do sklepení... 

Pokračování v další části....